Únor 2018

Human.

11. února 2018 v 19:50
Znáš to, když jdeš večer městem a všude je tma? A čím dál jdeš, tím hlouběji do tmy se dostáváš. Ta tma tě úplně pohlcuje, ve tmě se ukáže ta temnota co v sobě máš, ta bolest, to co tě ve skutečnosti trápí. Jen jdeš a přeješ si, aby tě to úplně pohltilo, aby to zničilo i ty zbytky co z tebe ještě jsou. To co tady ještě zbylo.

Jenže jakmile se dostaneš pod pouliční lampu, tak tyhle temný démoni a chtíč pohlcením zmizí. Díky světlu si vlastně uvědomíš, že je tady pořád ještě někdo nebo něco co tě tady svým způsobem drží, i když si to ta věc nebo osoba vůbec neuvědomuje. Ono ti to vlastně celou dobu zachraňuje ten tvůj bídnej život, kterej si chtěl už tolikrát ukončit. Díky tomu se cítím aspoň trochu nad vodou.

Jenže tohle netrvá věčně, všichni to víme, každej jednou odejde, každá věc se rozbije nebo skončí. A co dál? Dál už si to jen ty, tvoje temnota, tvoji démoni a tvůj smutek. Vlastně si to vždycky jenom ty. Určitě si hodněkrát v hlavě přehraješ větu "Kdo by stál o takovýho chudáka?" Já sama si to říkám skoro pořád a lidi okolo mě mi na to dávají dost jasnou odpoveď - nikdo. I já mám něco co mě drží nad vodou, ale moc dobře vím, že to jednou odejde, sem si tím jistá.

Každej říká, že máš žít tím momentem co je teď, ale co když je ten moment sebevíc hnusný? A fakt si přeješ aby skončil, jenže víš, že jen tak neskončí? Co když skončíš dřív než ten moment? Všimne si toho někdo?

A co tím chci říct? Asi to, že bys měl bojovat proti tvojí temnotě i démonům, i když je to kurevsky těžký. Buď tím kým chceš, i když to znamená být sám. Buď člověk. Chovej se tak, jak chceš aby se ostatní chovali k tobě, protože nezapomínej na to, že jsme všichni stejný monstra, všichni jsme stejný zrůdy.

Takže peace, měj se a užívej svojí hru.