Všechno, úplně všechno.

18. května 2018 v 13:33
Přemýšlel si někdy nad tím, že bys udělal něco fakt bláznivýho? Něco co ses vždycky bál udělat? Třeba jít a z výšky skočit do vody, vyběhnout ven a začít křičet z plných plic jako kdyby si už nikdy neměl promluvit.


Já mám teď chuť si do batohu zabalit pár věcí a jet pryč, jet někam hodně daleko, koupit si jízdenku možná i letenku, nechat tady úplně všechno a dělat jednou to co chci já. Nepřemýšlet nad tím, kolik to bude stát peněz, kolik lidí tím zklamu, jak moc komplikovaný to bude.

Jenže pak si vlastně uvědomím, že to nejde, že tady nemůžu všechno nechat, všechno a všechny. Nebylo by fajn mít někoho, kdo by byl stejný blázen jako ty? Někdo komu bys napsal zprávu "sem před tvýma dvěřma, pojď ven" on by vylezl, ty bys mu řekl svůj plán a on by prostě řekl "jasně, proč ne, počkej 10 minut". Sedli by jste do auta a jeli někam pryč, někam daleko.
Nevím, třeba časem někoho takového najdu, někoho kdo bude stejný jako já, kdo nad věcma nebude tolik přemýšlet. Teď půjdu, vyběhnu ven a poběžím, jako kdybych už nikdy nemohla běžet, budu jenom já, moje myšlenky, touhy a přání. Přání, že najdu někoho jako je Olly Bright nebo Theodor Finch.


Zdánlivě dokonalý kluci, kteří tajně existují v mých tajných představách, tak jako kdyby byli skuteční.
 

Zkusme něco nového.

17. dubna 2018 v 21:13
Sedím, poslouchám písničky a přemýšlím, co bych mohla vytvořit dneska. Napadlo mě něco jiného, něco co tady na tomhle "blogu" ještě nebylo nebo bylo? Vlastně ani nevím, ani nevím co sem chtěla psát, tohle jsem rozepsala tak před hodinou a během tý doby se mi změnila nálada asi tak o polovinu. Nevím co dělám, nevím co chci ..

Tohle mi přijde nekonečný, všechno je pořád dokola, ráno vstaneš, koukneš na sociální sítě (zda si na tebe náhodou někdo nevzpomněl), oblékneš se, a jdeš do školy. Tam jak kretén sedíš, děláš, že si okay, posloucháš kdo ti co říkáš (nebo se aspoň snažíš) pak jdeš domů, tam si lehneš a nevíš co dál. Aspoň tak to mám obvykle já, věčně nevím co s mým "úžasným" darem aka životem. Jediný co bych chtěla je to, že si lehnu, pustím si songy a nebudu myslet na nic, nebudu myslet na to, jak na hovno bude zítřek, kolem kolika lidí projdu, kolik lídí se na mě podívá. Nebudu myslet na to, kolik jsem toho snědla, nebudu si chtít nic udělat, budu prostě šťastná. Kdy to vůbec bylo naposledy?

Abych udělala menší "aktualizaci"od minule. Pořád dělám ty své "tiché výkřiky" a čekám na někoho, kdo je uslyší. Jenže pomalu přestávám ztrácet i ten poslední kousek naděje, poslední kousek toho, že to vážně bude dobrý, že nebudu cítit jen občasnou radost, ale bude to, to zkurvený štěstí. Je vůbec důležitý k životu? Na to si vlastně odpovím sama, nejspíš je. Pochybuju, že šastný lidi přemýšlí na sebevraždou.

No nic, čas to ukončit ať to zase není moc kýčovitý. To co jsem původně chtěla psát jsem stejně nepsala, takže je to ve finále asi jedno. Každopádně teď je ten čas, kdy bych se měla zkusit učit a naivně doufat, že to dopadne dobře (ne,nedopadne). Takže jesti tohle čteš, tak pravděpodobně bojuju sama se sebou a s mým mozkem, aby se do něj dostal aspoň pár maličkostí. Joo, a abych nezapomněla, na chyby nekoukej, jsem asi až moc líná to po sobě číst, vlastně radši ani nechci, víš co.

Takže peace, měj se a užívej si svojí hru.

What's in your head?

25. března 2018 v 21:22
Někdy v létě nebo kdy to bylo sem sem dávalá článek, jak se měním, jak pozitivní začínám být atd. No, utekla nějáká doba a já jsem na tom pravděpodobně ještě hůž než předtím, takže pozitivita moc nezabírá.

První týden, možná týdny od vydání toho článku to šlo, bylo to fajn, ale teď - poslední měsíc už to tak fajn není. Přemýšlím kde jsem udělala chybu, co jsem mohla udělat líp.

Když teď projíždím svůj starý blog, tak sem tam narazila na článek - "Nikdy to nevzdám" je to poměrně vtipné, vzhledem k tomu, že já to pravděpodobně už dávno vzdala. Co tak pozoruju, tak mě vždycky chytne nějáká světlá chvilka a během té dokážu vyplodit tolik pozitivních věcí. Jenže většiny z nich se potom už dál nedržím, možná jen prvních pár dní.

A co dál? Co psát dál? Vlastně neví, nevím co mám v hlavě za myšlenky, nevím co mám v sobě za pocity. Sem prázná jako nikdy předtím, jako bych přišla o kus duše. Jenže nevím jak jsem o ní přišla, asi se sebrala a prostě jen tak "odešla".

Vím, že hodně přeskakuju, ale můj mozek je teď momentálně plný různých slov, různých frází co mi kdo řekl, všech možných sraček co chtějí ven, co chtějí abych je vykřičela. Vykřičela je někomu kdo by mi pomohl. Každý den čekám a tajně doufám, že se najde někdo, kdo mi pomůže, kdo mi nebude jen dokola opakovat "bude to dobrý,uvidíš" ne, nevidím to. Už jsem to slyšela tolikrát a nikdy to dobrý nebylo. Proč dávat tyhle falešný naděje? Proč rovnou neříct "nezlepší se to, aspoň ne v blízký době".

"Sem tady pro tebe","Nechci aby se ti něco stalo" - kde tedy jsi, když nechceš aby se mi něco stalo? Aha, já zapomněla, sedíš doma u počítače a snažíš se mě utešit přes písmena, přes který jde napsat cokoliv, přes který napíšeš "Je mi fajn", ale přitom máš chuť se rozběhnout proti zdi, skočit z mostu. A jak to ve finále dopadne? 'zobrazeno' nečekaně, když je to ta rádoby internetová podpora, či jak tohle všechno nazvat. U tebe by mě to asi tolik nemrzelo, ale víš u koho mě to mrzí? U mých "opravdových" kamarádů, ani jeden z nich neví jak mi teď je, co mi je nebo dokonce co chci udělat.

Nevím jestli bych to právě tady a teď neměla radši ukončit, někde uvnitř mě sice cítím, že potřebuju psát dál, že to potřebuju všechno dostat ven, že to potřebuju "vykřičet" a tajně doufat, že si toho někdo všimne.

Takže peace, měj se a užívej si svojí hru. Stejně jednou skončí.
 


Human.

11. února 2018 v 19:50
Znáš to, když jdeš večer městem a všude je tma? A čím dál jdeš, tím hlouběji do tmy se dostáváš. Ta tma tě úplně pohlcuje, ve tmě se ukáže ta temnota co v sobě máš, ta bolest, to co tě ve skutečnosti trápí. Jen jdeš a přeješ si, aby tě to úplně pohltilo, aby to zničilo i ty zbytky co z tebe ještě jsou. To co tady ještě zbylo.

Jenže jakmile se dostaneš pod pouliční lampu, tak tyhle temný démoni a chtíč pohlcením zmizí. Díky světlu si vlastně uvědomíš, že je tady pořád ještě někdo nebo něco co tě tady svým způsobem drží, i když si to ta věc nebo osoba vůbec neuvědomuje. Ono ti to vlastně celou dobu zachraňuje ten tvůj bídnej život, kterej si chtěl už tolikrát ukončit. Díky tomu se cítím aspoň trochu nad vodou.

Jenže tohle netrvá věčně, všichni to víme, každej jednou odejde, každá věc se rozbije nebo skončí. A co dál? Dál už si to jen ty, tvoje temnota, tvoji démoni a tvůj smutek. Vlastně si to vždycky jenom ty. Určitě si hodněkrát v hlavě přehraješ větu "Kdo by stál o takovýho chudáka?" Já sama si to říkám skoro pořád a lidi okolo mě mi na to dávají dost jasnou odpoveď - nikdo. I já mám něco co mě drží nad vodou, ale moc dobře vím, že to jednou odejde, sem si tím jistá.

Každej říká, že máš žít tím momentem co je teď, ale co když je ten moment sebevíc hnusný? A fakt si přeješ aby skončil, jenže víš, že jen tak neskončí? Co když skončíš dřív než ten moment? Všimne si toho někdo?

A co tím chci říct? Asi to, že bys měl bojovat proti tvojí temnotě i démonům, i když je to kurevsky těžký. Buď tím kým chceš, i když to znamená být sám. Buď člověk. Chovej se tak, jak chceš aby se ostatní chovali k tobě, protože nezapomínej na to, že jsme všichni stejný monstra, všichni jsme stejný zrůdy.

Takže peace, měj se a užívej svojí hru.

This is goodbye? (American Satan)

31. ledna 2018 v 19:09
Možná tě název článku trochu zmátl, neboj tohle není žádný lučení nebo tak něco. Ale ve smyslu loučení to svým způsobem bude, no nic .. Pojďme na to.

Začneme úplně od začátku, tím pádem to bude chvilku o mě. Dneska jsem viděla film jménem "American Satan" mimo to, že jsou tam moji oblíbení lidi z kapel (Ben Bruce,Andy Biersack .. ) tak je to v podstatě o tom, jak kluci co milují hudbu dají dohromady kapelu a odeberou se do L.A. Takhle to zní jako sen většiny z nás, mít kapelu, jezdit po světě a dělat prostě to, co tě baví. I já bych chtěla být v kapele, ale jsem asi moc neschopná na to, konečně se naučit na kytaru (haha), ale vraťme se zase zpátky k pointě článku. V L.A samozřejmě začíná hodně kapel, každodenní spaní v dodávce, nezdravý jídlo, hodně alkoholu, cigaret a taky drog. Andy Biersack aka Johnny - hlavní postava uzavře svým způsobem smlouvu s ďáblem. "Někoho zabiješ a na oplátku budeš ty i tvoje kapela slavní" no nezní to jednoduše? Samozřejmě, že ano. Johnny je mladý a chce si jít za svým snem jako většina lidí. Ale abychom se posunuli k té pravé pointě, zabije ho, podvede svou přítelkyni a v neposlední řadě začne fetovat. "22 letý zpěvák nalezen mrtvý" ano, takhle zní titulky časopisů. Náš mladý, krásný Johnny se přefetoval. Ale nebojte, takhle jednoduše to skončit nemůže, to by bylo až moc snadné. Chlapec dostane další šanci, aby ji využil lépe. A využije? Těžko říct, podívejte se na film sami.

A co tím chci říct? Chci tím říct, ať jdeš za svým snem a i když budeš sebevíc slavný, tak nefetuj, ve finále asi přijdeš na to, že je to kurva zbytečný. Dokážu si představit lepší způsob smrti než je přefetování. A jako druhá věc co chci říct je, že by jsme se všichni měli podívat na Americkýho Satana .. Slavný lidi to přece jenom nemají snadný, ale to všichni víme. Jenže tenhle film tomu dává docela jinej rozměr. Takže pokud chceš vidět Bena Bruice v slzách, Andyho Biersacka fetovat a vidět celkem dost sexu a násilí, tak koukni právě na tenhle film.

Takže peace, měj se a užívej svojí hru.
Výsledek obrázku pro american satan gif

Osud?

30. ledna 2018 v 20:51
Po dlouhý době sem se opět dokopala k tomu, abych napsala nějáký rádoby shit. Tak se do toho pusťme.
A o čem to bude tentokrát? O osudu, o karmě a tak celkově jak si myslím, že jednou skončíme. Bláboly okolo boha ode mě rozhodně nečekejte. Pro mě je bůh možná tak Kellin Quinn, Craig Mabbitt a nebo Patty Walters a ani jeden z nich, mi nepomůže se dostat "do nebe" nebo "do pekla".
Co je vlastně osud? Koukneme na chytrý google:

Osud je jak filozofický, tak i náboženský koncept, který vyjadřuje myšlenku, že události v životě člověka, světa a kosmu jsou předem určeny.
Nevím jak vy,ale já si osobně tedy myslím, že to co se má stát je jen naše věc, vždycky si za to můžeme my sami a ne osud. Okay, možná tomu osud trochu napomůže, ale když děláš třeba to co nemáš a něco se ti stane, tak to není osud, ale tvoje demence. Můžeš říkat, že uvidíš co ti osud přinese, ale svým způsobem pro to musíš něco udělat. Když budeš sedět doma na gauči a čekat, tak možná chcípneš hlady a pak možná můžeš tvrdit, že to tak osud chtěl.

A teď se podíváme na karmu. Karma je něco, v co věřím já - co dáš to dostaneš zpátky, v horším porvedení. Ale opět se koukneme na google:


Karma v buddhismu označuje etický přírodní zákon příčiny a následku, čin vykonaný se záměrem nebo vědomým motivem a odpovídající následek tohoto činu, postihující zpětně aktéra samotného.
Jednoduše si uvedeme nějáký příklad, když kamaráda skopneš ze schodů, tak v nejbližší době můžeš čekat, že tě srazí například autobus. Hold něco za něco. Ale nezapomínej, tvůj kámoš to třeba přežije, u tebe to možná tak jistý nebude, autobus a schody jsou značný rozdíl. Tím samozřejmě nechci nikoho navádět, aby strkal své kamarády ze schodů, okay? Možná je to blbej příklad, ale já to tak vnímám. Když ty budeš svině, lidi budou svině na tebe a naopat, je to jednoduchý.

A co tím vlastně chci říct? Pokud chceš aby ses někam dostal a měl to co chceš tak neseď jen doma a nečekej na zázrak (v tomhle případě osud) a buď aspoň trochu milý na svoje kamarády i ostatní, karma si tě totiž najde vždycky a všude. A to je asi vše, nezapomínej na to!

Takže peace, měj se a užívej si svojí hru.

Sny

30. září 2017 v 9:38
Shit. Dlouho už jsem tady nebyla,ale co na tom? Já tu nebyla,vy jste tu nebyli. Asi i nemáme co vyčítat. Teď tak jako sedím,polouchám písničky a mam strašnou chuť si zahrát nějákou hru - neznáte nějákou dobrou? Ne,tohle asi není ta pravá pointa tohohle článku. Jaká vlastně je? Jaká je pointa tvýho života,když i blbá kostka másla je cennější než ty? Ne,sorry.. To bylo možná trošku hnusný,ale ve svý podstatě je to pravda.
Ráda bych psala dlouhý články,minimálně o 500 slovech. Jenže to neumím a ani mě nebaví to potom číst. Každopádně mě teď napadlo - uvidím se s někým z Vás na koncerteě Sleeping With Sirens v Praze? Je to 20.11 a myslím si,že to bude pecka roku,aspoň pro mě teda. Každý den koukám na lístky co mi leží na poličce a odpočítávám dny. Za těch pár dní uvidím někoho,kdo tu se mnou byl vždycky, když mi bylo fakt na hovno. I jen to ho vidět promě bude splněnej sen. Vidíte? Takhle se dá elegantně natáhnout délka článku.
A teď trapná otázka, co tím vlastně chci říct? Asi to, že by sis měl jít za svým snem, stejně jako já. Vydržet klidně i 3 roky,ale pak zažívat ten pocit eufórie, když budeš (v mém případě) držet ty vysněné lístky v ruce.
Takže peace,měj se a užívej si svojí hru.

Zbytečnej článek.

7. srpna 2017 v 11:08
Poslední dobou si přijdu dutá jak bambus. Žádný nápady,žádný myšlenky a tím pádem žádný téma na který bych mohla psát. Taková autorská krize bych řekla. Ptala jsem se různých lidí co bych mohla psát,co by si chtěli přečíst. Marně. Nemůžu psát o oblečení protože se v něm nevyznám a to samý můžu řít o všemožným make-upu (ani neim jak se to píše.). Můžu psát možná tak o kapelách,kterým poslední dobou věnuji nadmíru mého času. Taková moje kapesní droga. A je to tady zase,ten moment kdy nevím co mám psát.
Můžu se Vás zeptat jak se máte, i když je mi to ve skutečnosti celkem jedno,ale jsem jako "jůtubeři" něják ten článek musím natáhnout jako oni,s tím rozdílem,že já za to nedostanu žádný peníze. Ale aspoň budu mít dobrej pocit,že je ten článek dlouhej i když ve skutečnosti stojí za hovno.
No, radši už to nebudu protahovat a ukončím to. Ne, nezeptám se co tímhle chci říct,protože tohle nemá absolutně žádnej smysl. Nevadí,možná příští články budou lepší. Teda doufám,že lepší budou.
Btw, sorry za chyby,ale nechce se mi to po sobě číst. btw.č. 2 - ten obrázek je u toho jen tak protože se mi líbí.
Takže peace,měj se a užívej si svojí hru.

Předsudky? Ne,díky.

28. července 2017 v 12:47
Dnešní doba se točí jenom kolem vzhledu.Když máte tetování lidi si myslí že máte v hlavě nasráno a v zaměstnání je to většinou strašně velký problém.Přece se nebudou bavit s tím idiotem co si nechal vpíchat do kůže inkoust.Ten kdo nemá placatej kšilt není in,ten co nosí jenom černý oblečení je emo,ten co nosí jenom růžovou je buď fiflena nebo gay.Přijde Vám to normální?Mě totiž ne.Kolikrát jsou potetovaný lidi s čírem a barevnou hlavou lepší kámoši jak obyčejnej člověk bez tetování,číra a barevný hlavy.Lidi jsou svině takže místo toho než by se s vámi seznámili se radši kouknou jak vypadáte a udělají si názor.Ale víte co?To co je na povrchu může být kolikrát zástěrka protože dokuď toho člověka nepoznáte uvnitř tak ho neznáte!Zamyslete se nad tím než někoho začnete urážet jenom pro to jak vypadá.Například kvůli vlasům - když má nějáká slečna od přírody vlnitý vlasy tak za to nemůže a určitě jí nepomůže když se na ní vrhne banda blbečků a začnou jí nadávat.Něž něco vypustíte z huby tak se zamyslete jaký by to bylo vám!Svoje komplexy si řešte jinak než urážením ostatních. Každej něják vypadáme. Teď nemluvím o lidech co nemají žádnou soudnost,chápu to,že se snaží být svoji. Snaží se nosit to co chtějí,co se jim líbí. Ale sáhněme si do hloubi duše,ne vždy je hezký pohled na holku,která váží 100kg a vezme si na sebe minisukni. Nic pěkného,i kdž někomu se to možná líbí tak mu to nebudeme brát.
Tímhle článěkm chci říct,ať se vysereš na předsudky a nekoukáš na vzhled. Nejdřív člověka poznej a pak ho suď.
Takže peace,měj se a užívej si svojí hru.

Čeho se bojíš?

26. července 2017 v 19:42
Tenhle blog bude asi prolezlej názvama různých písniček,textů knížek a všeho možnýho.
Každopádně chci teď mluvit o strachu. Lépe řečeno "Čeho se bojíš?" z čeho máš strach? Já třeba vždycky měla strach z doktorů,pavouků nebo odmítnutí. Vtipný na tom je,že dvě věci z toho mě tak něják přešli. A pavouci to rozhodně nejsou. Strach z doktorů jsem něják postupně odbourala když jsem měla podvrknutý zápěstí, ve finále mi došlo,že být u doktra není nic tak strašnýho a,že ten doktor mě nebude chtít zabít nýbrž mi jenom pomoct. A strach z odmítnutí? Nebylo to jenom odmítnutí,vždcky jsem měla strach třeba z toho,že když budu chtít někomu napsat,zavolat nebo se s ním nějak spojit,budu ho otravovat. Ale poslední dobou je mi to úplně jedno a svým způsobem se v tom vyžívám. Třeba dotyčnou osobu neotravuju ale mít status "otravy" zní celkem fajn. Aspoň o mě bude vědět,což je ve finále můj cíl.Přemýšlím čeho dál se bojím. Dřív jsem měla opravdu velkej strach z lidí,bála jsem se mezi ně jít,bavit se s nima. Bála jsem se toho,že budu za nějákýho losera a jak jsem psala už předtím,teď je mi to jedno. Klidně ten loser budu,protože i to jsou lidi a kolikrát mnohem lepší než ostatní.

Teď bych tady měla hodit takovou tu větu "A co tím vlastně chci říct?" ale nehodím. Upřímně totiž nevím,co tímhle článkem říkám. (haha,vtipný) Nejspíš je to jen takový "zaháněč nudy. Místo toho tady budu vymýšlet co ještě napsat,protože se mi ten článek zdá celkem krátkej. S největší pravděpodobností taky krátkej zůstane,ale tak co .. I don't care. Jinak,děkuji za komentáře u předchozích článků,vážím si toho. A ještě poslední otázka - čeho se bojíš ty?
Takže peace,měj se a užívej si svojí hru.



Kam dál